O marinoobrazech

 

Hrozně hustý obrazy

Zajímá vás, co to všechno je? Proč nějaké obrazy a jaká maringotka? Takže...

 

Vlastně to nezačíná nijak výjimečně. Koupil jsem maringotku s tím, že ji spravím a budu mít chatu. Chatičku. Pro sebe jako únik od reality, jako oázu klidu a míru. Taky pro rodinu a třeba i na krátkodobý pronájem pro všechny, kteří si chtějí na chvíli vyčistit hlavu.

No jo, ale jsem od přírody docela spořivý, těžko se mi zbavuje věcí. Raději uložím každý šroubek do dílny, než abych ho vyhodil. Pak tam ty šroubky leží a čekají na to své další využití. No, spíš čekají jen na to, až ho já, nebo spíše někdo jiný, vyhodí. 

Ale plechy na tom byly trošku jinak. Bylo to stejné v tom, že se mi je nechtělo vyhazovat, i když za ten milimetrový plech bych nějakou tu korunu ve sběrném dvoře asi dostal. Ale vymyslel jsem koncept toho, že uděláme opravdu nějaký happening, že třeba každý kolemjdoucí bude moci něco nakreslit, dokreslit, napsat  na plechy maringotky. Takové veřejné malířské plátno vedle cesty. Moci se jakkoliv vyjádřit. Pak se plechy sundají, rozřežou na formáty, zarámují, prodají a každý, kdo si kousek koupí, mu bude moci něco osobního říct. A to, co toho bude, bude na realizaci maringotky. Hezký koncept, že?

 

 

Čas plynul, vymýšlel jsem konkrétní a detailní obrysy super truper plánu, hlavně aby to mělo uhlazenou myšlenku. Byl podzim 2022, půl roku od koupení mariny. Pořád nic.  Teda něco jo - přetřel jsem maringotku z krásně vojensky zelené na nádhernou bílou. To jsem si říkal, že se bude vždycky hodit. A pak zas nic.

 

 

Tak jsem se jednoho dne naštval, s pátek odpoledne jsem koupil 5 nebo kolik plechovek různých barev, napsal švagrovi, jestli chce se mnou dělat kvalitní umění světové úrovně a šlo se na to.

Švagr dorazil, dali jsme pivo a já byl zas ve svém klasickém rozhodovacím vězení. Jak to udělat? Jak začít? Co když se to nebude líbit? Co když to nepůjde naformátovat a prodat? Jak kombinovat barvy? Jak to stříkat na plech? A co když? A jak? A proč? V nejhorším to vyhodím, ale co když...? Hrozná paralýza.

To byla fáze jedna - opatrnost. Je taková opatrná. A "hrozně povedená". Prostě jsme se moc snažili. Minimálně já, švagrovi asi o nic moc nešlo, prostě postříká plechy barvou. Šlo mu to výrazně lépe, ale i tak to bylo.. takové opatrné a přízemní.

 

 

Pak už jsme trošku přišli na to, jak na to. To je fáze číslo dvě. Chtěl jsem už i na začátku, aby to bylo fajn. Měl jsem touhu to mít pěkné, líbivé, barevné, stylové. A to se občas i povedlo. Některé barvy jsem vynechal, cíleně jsem se snažil umisťoval stříkance tak, aby to lahodilo oku. U snahy to skončilo, výsledky jsou víceméně dílem náhody.

No a pak nejlepší fáze - naštvanost. Z toho, že ten celkový výsledek bude dost naprd. A to hodnotím paradoxně jako úplně nejlepší fázi tohoto projektu. Z naštvanosti to přešlo na totální uvolněnost, vyšly všechny emoce a ve chvilce se obtiskly ze štětce na bílý plech. Nulová možnost korekce výsledku, jenom maximální silou hodit štětec vstříc plechu. Za mě bomba, doporučuju, všechno napětí bylo pryč. Až do momentu, když jsem si všiml a uvědomil, že barva má špatnou hustotu, nedrží, je moc tekutá a stéká. Stres z blbého výsledku byl zpátky.

 

 

Tak skončila umělecká část. Někde byly tak husté nánosy barvy, že trvalo několik dní, než barva zaschla.

...

Pak jsem všechny plechy sundal, naformátoval. To mi zas tak dlouho netrvalo. Tak.. Třičtvrtě roku asi. Víc ne. Mezitím jsem stihl ještě pár jiných projektů, ale to jsou jiné příběhy. Byl jsem docela překvapený, že když se obrazům dá nějaký formát, tak vypadají překvapivě v pohodě. Rozhodně žádná rychlokvaška. Vážně.

 

 

No a teď už si konečně i vy můžete koupit svůj jedinečný, designový, handmade a já už nevím jaký ještě kousek umění s hlubokou myšlenkou. Každý má svoje pořadové číslo. Každý má dokonce i certifikát pravosti. Nekecám. Teď fakt výjimečně ne. Protože co kdyby to náhodou byl jednou vyhledávaný kousek umění, že jo. Štěstí přeje připraveným.

No a na co to půjde?  V prvé řadě bych byl rád, kdyby se mi zaplatila ta barva, jak ta bílá, tak ta, kterou jsme se zařadili na přední příčky světových umělců. A za druhé bych rád i s touto pomocí do jara doklepal tu maringotku. Co z maringotky vzešlo, ať se do maringotky navrátí.

 

 

No a rád bych vám za tuto laskavost něco slíbil! Ale manželka psychoterapeutka mě už delší období podezírá, že trpím takovou tou nemocí začínající na ad a končící na hd. Protože jak to u takových lidí občas bývá - trošku se bojím, jestli tu maringotku zvládnu dodělat. A pak bych musel řešit, jak se s tím nesplněným slibem vypořádat. V předchozím odstavci jsem psal, že bych to chtěl doklepat do jara. Ale raději jsem nepsal, do kterého roku. Už se trochu znám. Poslední motivační termín jsem měl 31. 8. 2023. A musím vůbec psát, jak to dopadlo?

No, nicméně, až se to podaří se vším všudy dodělat a já věřím, že se to opravdu podaří, protože každý větší projekt jsem vždycky nějak dotáhnul, pak se rád všem, kteří připojili ruku k tomuto dílu, ozvu s nabídkou na poděkování za poskytnutou pomoc a podporu. Do té doby ale budu tvrdě makat a dřít. Cha cha.

To je aktuálně všechno. Pokud jste dočetli až sem, moc díky. Můžete třeba napsat do emailu nějaké vtipné slovo nebo vzkaz, ať vím, kolik lidí to dočetlo až do konce. Těším se zas příště. 

Jo a můžete taky sledovat Marinoobrazy na Instagramu, kam budu postupně přidávat aktualizace, jak na tom marina je :-)

Užívejte života!